I.ÚS 65/96 (K pojmu "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" podle z. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích)
Z odôvodnenia
Stěžovatel namítl, že byl vyloučen ze svého práva domáhat se soudní ochrany, neboť krajský soud v napadeném rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, ačkoliv šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Tuto argumentaci Ústavní soud nesdílí. Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Je v zásadě v pravomoci příslušného obecného soudu, zda je připustí, pokud usoudí, že jsou splněny podmínky pro jeho podání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Pokud tak obecný soud neučinil, lze proti tomu úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, jestliže by tím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele za podmínek § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Takový případ však v souzené věci nenastal. Podle názoru Ústavního soudu je třeba i zákonnou podmínku ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., totiž že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vykládat toliko se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu.