III.ÚS 926/18(Porušení práva na soudní ochranu při interpretaci právního předpisu soudem)

Z § 22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve spojení s § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vyplývalo, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť a odpovídající věcné břemeno vzniká právní mocí stavebního povolení. Bylo-li ke stavbě přípojky vysokotlakého plynovodu vydáno pravomocné stavební povolení, věcné břemeno vzniklo. Tento závěr vyplývá z principu tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle kterého je i vadný správní akt platný (nejde-li o nicotný právní akt) a vyvolává zamýšlené právní důsledky. Zákon tudíž chrání stavebníka (jeho nabytá práva), který postavil stavbu v souladu s pravomocným stavebním povolením, i když bylo stavební povolení později zrušeno. Proto věcné břemeno, kterému odpovídá povinnost trpět výkon oprávnění zřizovat a provozovat na cizích pozemcích plynovodní sítě v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí o přípustnosti stavby, nezaniká v důsledku toho, že bylo zrušeno pravomocné stavební povolení, na jehož základě byla plynovodní síť nebo její část, na cizím pozemku zřízena. Vlastník nebo uživatel dotčené nemovitosti svůj nárok na přiměřenou jednorázovou náhradu může uplatnit v prekluzivní lhůtě tří měsíců od uvedení plynovodu do trvalého provozu (užívání) u příslušného orgánu (§ 22 odst. 2 věta druhá elektrisačního zákona). Jestliže soud přesto shledal, že zákonné věcné břemeno na základě stavebního povolení podle elektrisačního zákona nevzniklo a že vzniklo až vydržením práva odpovídajícího věcnému břemeni za účinnosti zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), přičemž po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva na přiměřenou jednorázovou náhradu podle § 22 odst. 2 elektrisačního zákona a § 59 odst. 3 energetického zákona uložil stěžovateli jako oprávněnému z věcného břemene zaplatit vlastníku dotčené nemovitosti náhradu za újmu z něj vzniklou, dopustil se svévolného výkladu zákona nerespektováním jednoznačné kogentní normy, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a jeho vlastnické právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s povinností poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům, zakotvenou v čl. 90 Ústavy České republiky.