III.ÚS 1412/20(Povinnost objasnění tzv. předsudečné pohnutky trestného činu ve světle práva na účinné vyšetřování)
Z odôvodnenia
3. Ani existence celé řady předsudečných indikátorů nemůže vést soud automaticky ke konstatování, že obžalovaný je vinen spácháním určitého trestného činu z nenávistné pohnutky, jelikož výrok o vině soud nemůže vyslovit bez ohledu na právo na spravedlivý proces, jež svědčí obžalovanému. Takový přístup ovšem může vést k situacím, v nichž bude poměrně pravděpodobné (avšak nikoliv mimo rozumnou pochybnost prokázané), že útok proti životu či fyzické integritě oběti byl veden z nenávistné, resp. předsudečné pohnutky, avšak zároveň soud nebude moci konstatovat její naplnění – přinejmenším pokud by toto konstatování vedlo k aktivaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Taková situace může být samozřejmě obětí trestného činu vnímána úkorně. Jiný přístup však v právním státě není myslitelný. Princip in dubio pro reo je natolik podstatnou součástí záruk práv jednotlivce proti zneužití moci státem, že jeho prolomení ani v případě „bohulibých“ pohnutek připustit nelze.