III.ÚS 1231/20(Přihláška odměny exekutora do insolvenčního řízení v případě, že nebylo nic vymoženo)

Jestliže § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „exekuční tarif“) předpokládá, že soudní exekutor, který v exekuci nic nevymohl, bude mít právo na odměnu podle § 90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „exekuční řád“) až v případě zastavení exekuce, neznamená to, že lze toto právo soudnímu exekutorovi odepřít ve srovnatelné situaci, která se liší pouze tím, že zastavení exekuce předcházelo oddlužení, které vylučuje možnost následného rozhodnutí o úhradě nákladů dříve zahájené exekuce. Schválení oddlužení je skutečností, kterou soudní exekutor nemůže v průběhu exekuce nijak ovlivnit, a proto mu jí z hlediska jeho nároku nelze přičíst k tíži. Neřeší-li exekuční tarif tuto situaci výslovně, pak je nutno v těchto případech nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora dovozovat přímo z § 90 odst. 1 exekučního řízení, a to za analogického použití § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a vznik nároku dovodit nejpozději od rozhodnutí, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení. V opačném případě by soudní exekutor své právo na odměnu exekutora nemohl v rozporu s jeho právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nijak uplatnit.