II.ÚS 3236/18(K požadavku právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech)
Z odôvodnenia
Pokud Nejvyšší soud odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto „jiném rozsudku jiného odvolacího soudu“, který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu. Povinnost sjednocovat judikaturu ve věcech týkajících se podústavního práva přitom nepřísluší Ústavnímu soudu, ale obecným soudům, zejména a právě Nejvyššímu soudu. V pochybnostech a hraničních případech proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies