II.ÚS 1624/19(Přiměřenost trestu propadnutí věci ve vztahu k ochraně soukromého života; náležité odůvodnění)

V napadeném usnesení Nejvyšší soud pouze konstatoval splnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci, aniž by tento závěr blíže odůvodnil. Obdobně jako odvolací soud se zaměřil především na množství zajištěné sušiny a výši potenciálních zisků a závěrem pouze lakonicky konstatoval, že v předmětném domě i na přilehlém pozemku docházelo k pěstování omamné látky, přičemž pořízení nemovitosti dle Nejvyššího soudu jen mírně předcházelo páchání trestné činnosti. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nemovitost byla pořízena s vědomím, že zde bude k protiprávní činnosti docházet. Předně je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru, aniž by dané skutečnosti byly předmětem dokazování před nalézacím či odvolacím soudem. Nadto, uvedené jednověté konstatování Nejvyššího soudu nelze považovat za dostatečné odůvodnění; Nejvyšší soud se vůbec nevypořádal s významem předmětné nemovitosti pro naplnění skutkové podstaty sankcionované trestné činnosti. Konstatování Nejvyššího soudu je navíc značně zavádějící. Obdobnou logikou by obecný soud mohl ospravedlnit uložení propadnutí obydlí například v případě, že z něj jednotlivec prostřednictvím výpočetní techniky páchal trestný čin podvodu, nebezpečného vyhrožování či dalších, s danou nemovitostí zcela nesouvisejících, trestných činů. Nejvyšší soud se dále nevypořádal s ústavními aspekty uloženého trestu, zejména s přiměřeností trestu vzhledem k ochraně soukromého života stěžovatele. Neodůvodnil, proč uložení peněžitého trestu, který do soukromého života jednotlivce zasahuje výrazně méně, nebylo dostačující k naplnění sledovaného cíle. Nejvyšší soud naopak námitku stěžovatele v tomto směru označil za účelovou a pouze arbitrárně konstatoval, že v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by stěžovatel stejně o předmětnou nemovitost přišel, což Ústavní soud považuje za nepřijatelné.