III.ÚS 3457/14

Právo na svobodu projevu a z něj vyplývající právo na ochranu novinářského zdroje nejsou právy absolutními, nýbrž mohou být omezeny zákonem ve prospěch ochrany jiných ústavně chráněných zájmů. V souvislosti s probíhajícím trestním řízením může být takovýmto chráněným zájmem objasnění prošetřované trestné činnosti, včetně zabránění jejímu pokračování, opakování či dokonání. Ustanovení § 88 trestního řádu představuje zákonný podklad pro případné prolomení ochrany novinářského zdroje, neboť umožňuje za splnění zákonných podmínek nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve vztahu k uživateli telefonní stanice, který je uveden v soudním příkaze, nehledě na to, zda jde o novináře či nikoliv.
?
V případě nařizování odposlechu telefonní stanice užívané novinářem je kromě ostatních zákonných podmínek odposlechu nutné zvažovat také přiměřenost zásahu do práva na svobodu projevu vyplývající z konkrétních okolností případu. Při rozhodování o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musejí tedy obecné soudy mimo jiné zvažovat, zda tímto opatřením nedojde k zásahu do práva na ochranu novinářských zdrojů, resp. práva na svobodu projevu, a v případě, kdy takový zásah identifikují, mají povinnost pečlivě posoudit, zda takový zásah není nepřiměřený ve vztahu ke sledovanému cíli, kterým je objasnění šetřené trestné činnosti.
?
Důležitou zárukou kontroly ústavnosti odposlechů je povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat dotčenou osobu po pravomocném skončení věci o provedeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 8 trestního řádu). Informační povinnost orgánů činných v trestním řízení má význam nejen sama o sobě, ale je zároveň formálním předpokladem toho, aby se dotčená osoba mohla domáhat přezkumu zákonnosti (a potažmo také ústavnosti) odposlechu Nejvyšším soudem v řízení podle § 314l trestního řádu. Řádné plnění informační povinnosti orgány činnými v trestním řízení má proto z hlediska ochrany základních práv vysokou důležitost. Jednak zajišťuje, aby se dotčená osoba o provedeném odposlechu vůbec zpětně dozvěděla, a zároveň je zákonným předpokladem toho, aby se tato osoba mohla domáhat ex post soudního přezkumu tohoto odposlechu.
?
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jakožto prostředek odhalování, a potažmo i prevence trestné činnosti, je legitimním prostředkem, kterým lze za určitých okolností zasáhnout do práva na soukromí, jakož i do práva novináře na ochranu novinářských zdrojů. Vyvažování přiměřenosti takového zásahu je v prvé řadě úkolem obecných soudů, které rozhodují o nařízení odposlechu, a které musejí v tomto smyslu svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Teprve až poté, co je trestní řízení pravomocně skončeno a dotčená osoba je o odposlechu vyrozuměna, dává zákonodárce této osobě možnost nechat zákonnost odposlechu a tedy i předmětný příkaz k odposlechu přezkoumat v dalším soudním řízení před Nejvyšším soudem podle § 314l trestního řádu.
?
Pokud by Ústavní soud zjistil, že informační povinnost podle § 88 odst. 8 trestního řádu byla orgány činnými v trestním řízení opomenuta, přestože již bylo trestní řízení pravomocně skončeno a ve věci nemohly být uplatněny výjimky ve smyslu § 88 odst. 9 trestního řádu, musel by nutně dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť by tak stěžovateli byla upřena možnost domáhat se ochrany před Nejvyšším soudem. V posuzovaném případě Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.