I.ÚS 3964/14

K diskriminaci stěžovatelky došlo neústavní preferencí socialistického či družstevního vlastnictví, obsaženého v § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, přičemž dnes je bezvýjimečně garantována rovná ochrana vlastnického práva. Za minulého režimu se jednalo o projev marxistického třídního přístupu, který podobně jako rasově podmíněné zákonodárství protiprávně rozděloval občany do nestejných kategorií. Takový přístup není v dnešní době možno přijmout. Přitom nutno podotknout, že ani v tehdejší mezistátní smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, publikované pod č. 186/1946 Sb., ani v restitučním zákoně č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, podobné diskriminační ustanovení nebylo obsaženo, to přinesla až prováděcí vyhláška. Pak ale nelze pominout, že soudce není podzákonným předpisem vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), nota bene když takový předpis zakládá zřetelně diskriminační účinek ve vztahu k legitimnímu očekávání oprávněných osob. V daném případě proto musí teleologický přístup k výkladu práva převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Rovněž odkazuje na svoji již ustálenou judikaturu o moderním materiálním právním státu, povinnosti ústavněkonformní interpretace i velmi starých právních předpisů s ohledem na dnes platné konstitutivní principy a hodnotovou diskontinuitu se starým režimem.