III.ÚS 2887/14
Z odôvodnenia
2. Z povahy řízení o soudní rehabilitaci vyplývá, že se soudy musejí vyrovnat s tvrzeními navrhovatelů, která se týkají událostí, jež se odehrály často před desítkami let, navíc ve zcela odlišném společensko-politickém kontextu. Za situace, kdy je prokázáno, že v rozhodné době mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 došlo k nezákonnému zbavení svobody či majetku dotčené osoby ve smyslu § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, nemůže jít k tíži navrhovatele to, že neexistuje dostatek archivních podkladů, které by umožnily jednoznačně posoudit, jakého skutku (resp. skutku spáchaného v jakém období) se takový nezákonný zásah týkal. Řádná evidence a archivace takových záznamů je totiž především úlohou státních orgánů. Případné pochybnosti o naplnění podmínek soudní rehabilitace, které již nelze dalším dokazováním objasnit, musejí být v souladu se základními zásadami trestního řízení vykládány ve prospěch navrhovatele. Extenzivním přístupem, který jsou soudy povinny soudy zaujmout k aplikaci zákona o soudní rehabilitaci, přitom nemohou být nijak dotčeny zájmy třetích osob.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies