I.ÚS 501/13 (K diskreci obecných soudů při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele)

V kontextu posuzování míry diskrece obecných soudů při zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (a nyní lze totéž vztáhnout na rozhodování soudů o náhradách při újmě na přirozených právech člověka podle § 2956 a násl. občanského zákoníku) není žádoucí opomenout procedurální aspekt, který nezřídka vyvolává dopady i do hmotněprávního posouzení věci. Přezkumným instancím, ať již Nejvyššímu soudu nebo odvolacím soudům, nelze ve srovnání se soudy prvního stupně upřít podstatně vyšší potenciál při sjednocování judikatury, který také uplatňují ve svém rozhodování. Tím soudem, jenž je v pravém slova smyslu „soudem skutkových zjištění“, tedy soudem provádějícím podstatnou část důkazů včetně jejich hodnocení, je však soud prvního stupně. Právě tento soud především realizuje zásadu přímosti v civilním procesu. Soud prvního stupně získává kontaktem s účastníky, se svědky, ale například i se znalci při ústním vysvětlení znaleckých posudků bezprostřední poznatky o skutkovém základu věci, které se posléze odrážejí v jeho rozhodnutí a v nosných důvodech jeho argumentace. Tento prvek prvostupňového rozhodovacího procesu je v soudním řízení nenahraditelný. V nyní posuzované věci například nelze bez dalšího přejít, že to byla právě soudkyně soudu prvního stupně, kdo provedl účastnický výslech stěžovatelky v jejím bytě a kdo tak mohl získat zcela bezprostřední vědomost o její osobní situaci a životních podmínkách. Právě taková zjištění se pak nepochybně stávají součástí úvah o rozsahu mimořádného zvýšení náhrady.