II.ÚS 4877/12 (Přímá aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy v případě odškodnění státem za nezákonné věznění v době komunistického režimu)
Z odôvodnenia
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve stávající věci (obdobně jako ve věci sp. zn.
I. ÚS 3438/11) pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu, se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci, kterou Krajský soud v Praze konstatoval v roce 2008 (rozhodnutí ze dne 11. prosince 2008, č. j. Rt 1/2008-12). Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. V tomto roce byla Úmluva pro Českou republiku již dávno závazná, a jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje „self-executing“ ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.