I.ÚS 4239/12 (Rozhodování soudu o výživném na základě majetkových poměrů a životní úrovně rodiče (studenta VŠ))

Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze totiž přehlédnout, že čím vyšší částku na výživném otec nezletilého obdrží od svých rodičů, tím je vyšší jeho faktická životní úroveň, jeho majetkové poměry a jeho možnosti. Proto nelze paušálně vyloučit subsumpci příjmů žalovaného od rodičů pod výše citované pojmy v § 85 odst. 2 věta druhá a § 96 odst. 1 zákona o rodině jako „životní úroveň“, „majetkové poměry povinného“. Nelze nalézt rozumný věcný důvod, proč by se tato faktická část majetkových poměrů povinného a možnosti jako rodiče vůbec neměla pozitivně odrážet na životní úrovni dítěte. Naopak, bylo by zjevně nespravedlivé, pokud by - například - otec nezletilého dítěte užíval značné sumy peněz od relativně bohatých rodičů, a žil tak na poměrně vysoké životní úrovní, zatímco jeho dítě by se na této jeho životní úrovni nemohlo podílet jen proto, že peníze otce pochází z jiného zdroje než vlastní výdělečné činnosti (z výživného). Z hlediska smyslu věci - tedy principu, podle kterého se má dítě podílet na životní úrovni rodičů - je v zásadě bezvýznamné, z jakých legálních zdrojů životní úroveň povinného pochází. Tak či onak, vždy zůstává podstata věci, tj. příslušná životní úroveň. Tu je třeba vyjít z úvahy, že by bylo nemravné, aby povinný žil na úrovni třeba i podstatně vyšší než jeho vlastní dítě s pouhou argumentací, že příslušnou částku si přece sám nevydělal, nýbrž mu byla poskytnuta jeho rodiči jako výživné studenta vysoké školy ve věku více než 26 let. Je právem, nikoli povinností rodiče, přivést na svět své dítě. Pokud tak však učiní, musí si být vědom všech důsledků, tedy i toho, že své nezletilé dítě musí vyživovat, a to případně i s přihlédnutím k příjmům, které pocházejí od jeho rodičů jako dotace na vlastní studium.