I.ÚS 1472/12 (Regulace činností prováděných na území kraje z hlediska výkonu práva na samosprávu)

V těchto souvislostech není možné přehlédnout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 7 Ao 2/2011, v němž se mimo jiné uvádí: „Úkolem soudu při přezkumu Zásad (pozn.: zásad územního rozvoje příslušného kraje) tedy je posoudit, zda odpůrce nevybočil ze zákonných mantinelů zákonných pravidel územního plánování, včetně prověření, zda zásahy do vlastnického práva byly provedeny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. (…) Jakkoli v případě regulace provedené v Zásadách nejde o bezvýjimečné a nepodmíněné vyloučení stavby větrných elektráren na území (…) kraje, fakticky se jedná o takovou regulaci, která drtivé většině vlastníků pozemků v lokalitách, kde by stavba větrné elektrárny byla z technického hlediska vhodná, tento způsob využití jejich majetku znemožňuje. Kraj má jistě právo na samosprávu a v jeho rámci může v určité míře stanovovat pravidla výkonu určitých činností a regulovat je tak, aby vzhledem k místním podmínkám, např. i s ohledem na charakter krajiny a její estetické hodnoty, bylo dosaženo co možná nejvíce harmonického uspořádání vztahů v území. Pokud však odpůrce přistoupil k takto silné regulaci, týkající se podstatné části území (…) kraje, musel pro to mít obzvláště závažný důvod. Takovým důvodem však nemůže být samo o sobě politické rozhodnutí, že (…) kraj na svém území větrné elektrárny, až na výjimky, nechce.“ Z odůvodnění nynější ústavní stížností napadeného rozsudku je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud od výše citovaných závěrů rozsudku sp. zn. sp. zn. 7 Ao 2/2011 podstatným způsobem odklonil, přičemž procesní důvody, pro které tak učinil, nemohou prizmatem práva na spravedlivý proces obstát.