IV.ÚS 3476/11 (Důsledky nesprávného poučení o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí)

Orgány veřejné moci mají při posuzování toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, povinnost respektovat princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci normativně vyjádřený v principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. To mj. znamená, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takového prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Pokud byl přitom účastník řízení tímto způsobem poučen o možnosti podat proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, jenž ze zákona nebyl v dané věci objektivně přípustný, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku. Trvání obecných soudů na tom, že v dané věci měla být lhůta počítána ve smyslu doslovného znění § 72 odst. 1 a 4 soudního řádu správního již od doručení napadeného správního rozhodnutí, by ve svém důsledku znamenalo odepření spravedlnosti, resp. práva na přístup k soudu, které je podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručeno každému. Za situace, kdy byl účastník řízení na základě poučení v dobré víře v existenci opravného prostředku, od něj totiž nebylo možné očekávat podání žaloby. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se počátek předmětné lhůty odvíjel až ode dne, kdy bylo účastníkovi řízení doručeno rozhodnutí příslušného správního orgánu o předmětném opravném prostředku, případně kdy byl tímto správním orgánem, příp. správním orgánem, jenž vydal původní napadené rozhodnutí, o nesprávnosti v něm obsaženého poučení vyrozuměn.