I.ÚS 170/11 (Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry)

Lze poukázat na určitý paradox - ať již vlivem právní úpravy či restriktivního přístupu Nejvyššího soudu - že věci tohoto typu (kde je významný kontext spravedlnostní) musí být věcně posouzeny a jejich protiústavnost odhalena až v řízení před Ústavním soudem, aniž by předcházelo posouzení Nejvyšším soudem. Je nepochybné, že Nejvyšší soud zde není další řádnou soudní instancí, neboť tu rozhoduje o mimořádném opravném prostředku; nicméně o to více to platí i pro Ústavní soud, který součástí obecného soudnictví dokonce ani není. Dále je zřejmé, že pokud dovolací soud dovolání odmítne bez věcného přezkumu proto, že není dána otázka zásadního právního významu (jako v nynější věci), pak následný kasační nález Ústavního soudu vysoce pravděpodobně zasahuje do právní jistoty účastníků řízení více, než kdyby se byl věcí meritorně zabýval Nejvyšší soud, kdyby napadená rozhodnutí zrušil, a věc by tak nebylo nutno řešit ještě poté před Ústavním soudem. K tomu lze dodat, že porušení základních práv či svobod (jako kritérium přezkumu u Ústavního soudu) je postaveno na tom, že jde o porušení vskutku závažné. Již proto by (snad) bylo možné usuzovat, že pokud existuje instance typu Nejvyššího soudu, zaměřující se na otázky jiné (např. na sjednocování judikatury), měla by zároveň garantovat i ochranu proti porušení prvku nejvýznamnějšího, tedy ochranu proti porušení práv a svobod základních. Jinými slovy, jde o to, aby nebylo na dovolatele nahlíženo v podstatě jen jako na "dodavatele" materiálu pro eventuální sjednocení judikatury apod., bez ohledu na existenci porušení toho nejvýznamnějšího, tedy základních práv a svobod jejich nositelů. Ostatně, to plyne i z čl. 4 Ústavy, dle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci; tuto ochranu tedy poskytují všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu.