Pl.ÚS 38/10 (Doručování ve správním soudnictví a počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti)
Z odôvodnenia
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, a to nikoli pouze ve smyslu formálním. Projednatelnými návrhy jsou - v této souvislosti - toliko ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, jimiž se soudní řízení definitivně uzavírá. Tak tomu není v případě usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, neboť jím řízení ve stěžovatelově věci nebylo ukončeno, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná. Stejný závěr pak platí pro kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu. Rovněž ve vztahu k rozsudku krajského soudu, jenž byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušen, trpí ústavní stížnost nepřípustností, protože zrušený rozsudek sdílí osud kasačního rozhodnutí, nehledě na skutečnost, že toto rozhodnutí právně neexistuje, neboť bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno.