Pl.ÚS 11/10 (Právo na náhradu škody v důsledku uvalení vazby, otázka zavinění si vazby)

S ohledem na právě uvedené má Ústavní soud za to, že hledá-li současná aplikační praxe (zvláště Nejvyšší soud) paralelu mezi některými obecnými principy ovládajícími institut náhrady škody, tak jak s ním počítá občanský zákoník, a náhradou škody podle citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pak jde o postup neadekvátní. Nezohledňuje, že na straně poškozeného - byť si jistě lze představit situaci, kdy si skutečně způsobil vzetí do vazby sám, a to tak, že poskytnutí odškodnění by se skutečně jevilo rozporným s principy spravedlnosti (srov. k tomu například skutkové okolnosti případu zmíněné v usnesení Ústavního soudu z 3. 11. 2005 sp. zn. II ÚS 366/04, ve SbNU nepublikovaném, dostupném na http://nalus.usoud.cz) - k onomu "zavinění" nedošlo v rámci občanskoprávního vztahu, ale za okolností vážících se ke konkrétnímu trestnímu řízení, kdy stát reprezentovaný orgány činnými v trestním řízení nebyl s poškozeným ve výše zmíněné relaci rovnosti subjektů. Nadto, deklaruje-li se konceptuální shodnost mezi tím, že ani v § 441 občanského zákoníku ani v § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. zákonodárce nespecifikoval formu zavinění (má se tedy za to, že v obou případech postačí nevědomá nedbalost), neprovádí se toto srovnání uvážlivě, neboť ona "přísnost zákona" ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 441 občanského zákoníku je přiměřená mimo jiné proto, že poškozený měl možnost v obdobné míře jako škůdce ovlivnit, zda svým jednáním naplní všechny předpoklady vzniku odpovědnosti (jak bylo zmíněno výše), včetně intenzity jejich naplnění; srovnatelnou možnost přitom zjevně osoba vazebně stíhaná nemá. Jen na okraj lze k tomuto porovnání citovaných zákonných ustanovení dodat, že zatímco ustanovení § 441 občanského zákoníku počítá i s eventualitou snížení náhrady škody poškozenému vzhledem k jeho zavinění, ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. s touto alternativou nepočítá.