II.ÚS 625/11 (K zásadě rei iudicatae v řízení o ústavní stížnosti)
Z odôvodnenia
Ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezakládá nepřípustnost takové ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla jeho původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se totiž omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se za předpokladu, že mezitím nedošlo k uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohl domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněnost ústavní stížnosti tak může Ústavní soud posuzovat jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly předmětem jeho věcného posouzení.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies