I.ÚS 299/09 (Překvapivost soudního rozhodnutí a (ne)platnost právních úkonů)
Z odôvodnenia
Podstata ústavní stížnosti tak, jak již bylo shora uvedeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vysloví právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvod ústavní stížnosti nezakládá. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené, a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud by se Ústavní soud rozhodl ingerovat výrazně do věci samé a rozhodnout ji odlišně od napadených rozsudků obecných soudů, musel by přinejmenším sám znovu provést veškeré dokazování. K tomu by však musel mít zřejmý impuls spočívající v tom, že hmotněprávní posouzení věci těmito soudy vykazuje zřetelné vady, a je proto s vysokou pravděpodobností nesprávné; nic takového však v řízení před Ústavním soudem najevo nevyšlo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies