IV.ÚS 1768/10 (K extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry)

Stěžejní závěr učiněný Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí, dle kterého plná moc advokáta ze dne 24. dubna 2009 zanikla dne 6. listopadu 2008, tedy ještě dříve, než byla stěžovatelem advokátovi udělena, a to proto, že její text je totožný s textem plné moci advokáta ze dne 18. prosince 2007, k jejímuž zániku došlo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu (tedy dne 6. listopadu 2008), považuje Ústavní soud za zcela absurdní. Tento závěr je podle náhledu Ústavního soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a je projevem naprosto svévolné aplikace § 28 odst. 6 občanského soudního řádu ze strany Nejvyššího soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění. V návaznosti na právě uvedené neobstojí ani závěr Nejvyššího soudu o nedostatku právního zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení a o nezbytnosti zastavení řízení o stěžovatelově dovolání. Ústavní soud tedy přisvědčuje námitkám stěžovatele stran těchto skutečností uvedených v ústavní stížnosti. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, obsaženou např. ve stěžovatelem citovaných nálezech sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. ledna 2003 (N 10/29 SbNU 69), sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11) a dále např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 252/99 ze dne 2. února 2000 (N 15/17 SbNU 109) a sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. června 2007 (N 108/45 SbNU 459), tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v záhlaví citovaným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.