II.ÚS 1617/10 (K právu na poučení účastníků občanského soudního řízení)
Z odôvodnenia
V daném případě soud prvního stupně shodně jako stěžovatelka posuzoval předmět sporu po právní stránce podle zákona o konkursu a vyrovnání jako pracovněprávní nárok podle § 31 odst. 3 písm. i) a § 31 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání a žalobu zamítl z toho důvodu, že dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že nárok není po právu. Odvolací soud však vyšel z jiného právního hodnocení uplatněného nároku a na základě toho dovodil, že nemůže být proto uspokojen z majetku konkursní podstaty. Bylo tedy zřejmé, že předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními stěžovatelky se nekryje s právním hodnocením věci odvolacím soudem, který § 31 odst. 3 písm. i) a § 31 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání hodnotil jinak než stěžovatelka a soud prvního stupně. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu stěžovatelku jako účastníka řízení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu vyzvat k doplnění rozhodných skutečností vůči komu, při takto změněném právním náhledu na věc, hodlá svůj nárok uplatňovat. Pokud tak odvolací soud neučinil, porušil čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a tím zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies