I.ÚS 2893/09 (K rozhodování o nákladech řízení)

Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461), podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak např. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Proto výrok založený na věcně nesprávném odůvodnění nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.