I.ÚS 1415/10 (Ke starobnímu důchodu některých zaměstnanců v oboru hornictví)

V dané věci se Krajský soud v Praze vůbec nezabýval charakterem stěžovatelem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení, pouze mechanicky převzal zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak je učinil bývalý zaměstnavatel stěžovatele, a zdůraznil, že zaměstnavatel již jednou správnost tohoto pracovního zařazení prověřoval. Otázkou zařazení stěžovatelem vykonávané činnosti v podzemí, respektive podřazením takové činnosti pod činnosti, jak je uvádí příloha č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, se zabýval až Nejvyšší správní soud, který stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, nelze považovat za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, protože v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., které výslovně uvádí seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, není zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, výslovně uvedeno. Ústavní soud má proto za to, že výklad § 2 odst. 2 nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve spojení s § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, provedený Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Praze je interpretací, jež pro svou formálnost a prvotně nedostatečně zjištěný skutkový stav vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.