IV.ÚS 918/09 (K náhradě za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného)
Z odôvodnenia
Ze závěrů výše uvedeného stanoviska je tedy zřejmé, že postup obecných soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát. Pro úplnost je však nutno připomenout - a to z citovaného stanoviska vyplývá - že samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného však neznamená, že v každém individuálním případě došlo k porušení základního práva pronajímatele, resp. vlastníka bytu, ani to, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva musí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy však nesmějí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování shora vyslovených závěrů posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech a vytvořit procesní prostor, aby se strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a uplatnit případně i nové důkazy či námitky.