IV.ÚS 814/06 (K podmínce osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb.)

Soudy, stejně jako i další orgány veřejné moci, jsou povinny přispívat interpretací a aplikací práva k právní jistotě osob a tím k naplnění jejich legitimních očekávání. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Podzákonné předpisy, jakými jsou i nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, ve znění pozdějších předpisů, a č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, je soudce povinen vykládat v souladu s hierarchickou stavbou právního řádu tak, aby bylo dosaženo účelu vyjádřeného v právním předpise vyšší právní síly (zákoně) a nebylo porušeno legitimní očekávání osoby spočívající v tom, že jí bude přiznáno právo osvobození od daně zákonem zaručené. Soudy použitý výklad vedl k tomu, že aplikací ne zákona, ale nařízení vlády došlo k dodatečnému zdanění předmětu, o kterém stěžovatelka nemohla rozumně předpokládat, že zdaněn bude. Tím, že akceptovaly formalistickou interpretaci podmínky pro osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, spočívající pouze na nedostatku formálního označení živnostenského oprávnění podle nové právní úpravy a nepřihlédly k přechodným ustanovením zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, porušily zásadu legitimního očekávaní stěžovatelky a ve svém důsledku porušily její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, aby byla daň ukládána pouze na základě zákona.