III.ÚS 1007/08 (Posouzení lhůty k podání stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu o uznání trestního rozsudku cizozemského soudu)

Podle § 384a odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. října 2004 nebyl odsouzený účastníkem řízení před Nejvyšším soudem o uznání trestního rozhodnutí vydaného cizozemským soudem, rovněž z trestního řádu neplynula povinnost soudu doručit rozhodnutí o uznání odsouzenému a existence procesního prostředku k ochraně jeho práva. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je proto nutné posuzovat podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. V dané věci podal stěžovatel ústavní stížnost k poštovní přepravě s odstupem více než tří let od vydání napadeného rozhodnutí. Z hlediska posouzení včasnosti podání přitom není rozhodné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce obdržel napadený rozsudek až tři roky po jeho vydání. S ohledem na absenci procesního prostředku k ochraně práva ve vztahu k napadenému rozsudku totiž nelze takovéto doručení považovat za rozhodné pro běh lhůty pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem odmítl, aniž by se zabýval věcnou podstatou věci a otázkou, která byla řešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. února 2007 sp. zn. I. ÚS 601/04 (N 34/44 SbNU 417) pouze v poloze obiter dicta (v tomto nálezu vyslovil Ústavní soud jako obiter dictum názor, že porušení základních práv a svobod jednotlivce lze namítat i vůči rozsudku Nejvyššího soudu o uznání rozhodnutí cizozemského soudu, jenž byl vydán podle § 384a odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. října 2004).