II.ÚS 732/05 (Rozhodování ministra spravedlnosti o odkladu vydání osoby nacházející se ve vydávací vazbě)

Rozhodnutím ministra spravedlnosti o odložení vydání ztratila vazba ve vydávacím řízení svůj ústavněprávní základ s ohledem na to, že její další trvání nebylo již primárně odůvodněno vydáním k trestnímu stíhání do ciziny, nýbrž prováděním jiných trestních stíhání proti stěžovateli v tuzemsku. Původní důvod vazby byl tedy odkladem vydání upozaděn. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání, které se tak stalo co do podstaty rozhodnutím o vazbě stěžovatele z jiného důvodu než vydání, ani nebylo podrobeno soudnímu přezkumu tak, jak je to obvyklé u vazeb uvalených při trestním stíhání v tuzemsku (přezkum nejen vazebních důvodů, ale i důvodnosti trestního stíhání a nezbytnosti vazby, jakož i její periodický přezkum). Tato vazba se tak dostala po rozhodnutí ministra spravedlnosti do rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť již byla mimo efektivní soudní kontrolu. Obecné soudy, rozhodující v posuzované věci o žádosti o propuštění, vycházely pouze z platné úpravy podústavního práva, která jim neumožňovala přezkum rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání. Tato úprava však sama o sobě byla protiústavní, což mohlo obecné soudy vést k návrhu na její zrušení. Za pochybení obecných soudů v této věci lze tedy považovat především to, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabývaly, a nepodaly tudíž návrh na zrušení aplikovaného podústavního práva. Tímto sebeomezením vlastní pravomoci se tedy i obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností spolupodílely na porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.