IV.ÚS 34/06 (K právní subjektivitě tzv. historických církevních právnických osob)

Pokud proto obecné soudy opřou své rozhodnutí upínající se k právní subjektivitě tzv. historické církevní právnické osoby o stanovisko Ministerstva kultury - především pak o dopis ředitelky odboru církví usilující navodit dojem, že v případě tzv. historických církevních právnických osob nejde o právnické osoby ve smyslu právního řádu České republiky, ale pouze o právnické osoby podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické, které pojem "právnická osoba" také používají - dopustí se průzračně čistého denegationis iustitiae. Je úkolem soudu, a nikoliv ministerstva, zkoumat, zda církví založená právnická osoba, která každá je z povahy věci "právnickou osobou v církvi" - tedy založená dle vnitřních předpisů církví - není také v konkrétním případě právnickou osobou dle státního práva (jako třeba římskokatolické farnosti), čemuž by evidentně nasvědčoval například zápis v pozemkové knize. Tohoto úkolu se soud nemůže zhostit pouhým odkazem na údaje poskytnuté Ministerstvem kultury; případné jeho negativní právní závěry o neexistenci právní subjektivity té či oné osoby musí náležitě odůvodnit, a to při respektu k ústavně konformní interpretaci článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postup soudů, akceptujících v projednávané věci "pokyn" v řízení nijak nezúčastněné výkonné moci bez vlastního právního zkoumání věci, je v totálním rozporu se základními atributy právního státu. Je zřetelné, že tímto postupem uplatní rozhodující soudy státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž je danému subjektu v důsledku odepřeno právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.