I.ÚS 722/05 (K rozhodování o podjatosti soudce)
Z odôvodnenia
Ústavní soud však usuzuje - ve světle shora řečeného - že soudce svými výroky (vyslovenými krátce před vlastním projednáváním a rozhodováním zkoumaného případu) překročil hranici toho, co lze považovat za přiměřený způsob poskytování informací o své činnosti. Jedním z obecně uznávaných důvodů omezení práva na informace je ostatně - kromě ochrany obecného zájmu a ochrany pověsti nebo práv jiných - právě zajištění autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). O to právě jde i v souzené věci. V tomto směru lze souhlasit se stěžovateli, kteří připomněli obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, že konána je (justice must not only be done, it must also be seen to be done).