IV.ÚS 208/04 (Průtahy v soudním řízení správním - Vrchní soud v Praze a Nejvyšší správní soud)

Ústavní soud nepovažuje více než tříletou dobu pro rozhodnutí o správní žalobě za přiměřenou, a nikterak přitom nehodnotí, zda průtahy v řízení spočívaly na straně soudů v subjektivních či objektivních faktorech, neboť tato otázka není z hlediska posouzení zásahu státní moci do práva stěžovatele na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě rozhodující (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 296/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 107). Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 96), pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Jestliže však je úkolem státní moci garantovat ochranu práv a jejich vymahatelnost bez zbytečných průtahů, pak je na Ústavním soudu, aby i v těchto případech, shledá-li závažné nedostatky v tomto směru, které nemohou jít k tíži stěžovatele, vyhověl návrhu stěžovatele a ve výrokové části nálezu jednoznačně vyslovil, jak to učinil již v několika svých nálezech (např. sp. zn. I. ÚS 296/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 107, nebo sp. zn. IV. ÚS 392/05, uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 218), porušení ústavně zaručeného základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). I když samotné průtahy v řízení, jejichž existenci Ústavní soud v souladu s ustanovením § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyslovuje ve výroku tohoto nálezu, nejsou samy o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, poskytuje Ústavní soud tímto výrokem nejen určitou satisfakci, ale vyjadřuje i přihlášení se k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za závazky vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.