I.ÚS 185/05 (Ke vztahu určovací žaloby podle občanského soudního řádu a restituce majetku)

2. Závěr, že jednání, které nemělo právní účinky v době, kdy bylo (bylo-li vůbec) subjektem tohoto úkonu učiněno, těchto účinků s následky pro něj v okamžiku tohoto jednání nepředvídatelnými nabývá po přijetí nové právní úpravy, je neudržitelný a znamená ve svém důsledku přímý zásah do principu právní jistoty jako základu právního státu vůbec. Takový výklad totiž znamená uplatnění principu retroaktivity, jevu v občanském právu veskrze nežádoucího, a nerespektování obecně uplatňovaných výkladových zásad. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. sám ve svých přechodných ustanoveních stanoví, že pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; avšak vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se posuzují podle dosavadních předpisů (§ 498). Na tuto problematiku shodně upozorňuje jeho důvodová zpráva: "Z důvodů ochrany nabytých práv osnova zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva. Zda právní vztah tu je a jaký, posuzuje se u právních vztahů vzniklých před 1. dubnem 1964 podle dřívějšího práva. Podle dřívějších předpisů posuzují se nároky, které vznikly před tímto datem. Zároveň je však nutné, aby se i tyto právní vztahy řídily dnem 1. dubna 1964 jako ty vztahy upravené v osnově, které jsou jim svým obsahem a účelem nejbližší.". Ústavní soud je toho názoru, že jakkoliv lze použít důkazní prostředky svědčící o chování stěžovatele před rokem 1964, mohou sloužit pouze jako podpůrné doklady pro závěr o tom, zda byl či nebyl stěžovatelem a jeho manželkou učiněn právní úkon směřující k opuštění jim přidělených nemovitostí, který však, pokud měl vyvolat zákonem zamýšlené účinky, mohl nastat až za doby účinnosti právního předpisu, který s ním takové účinky (zánik jejich vlastnického práva a vznik vlastnického práva státu) spojoval. Pokud však má soud za to, že stěžovatel projevil vůli nebýt nadále vlastníkem pozemků (resp. svého vlastnického podílu k nim) před rokem 1964, tedy před účinností zákona č. 40/1964 Sb., je třeba přistoupit k posouzení účinků takového projevu podle právního předpisu v době projevu platného a účinného. Ač občanský zákoník z roku 1950 výslovně neupravoval opuštění věci v tom smyslu, že by užil slovo "opuštění", ani on netrval na tom, že by vůbec nebylo možné na základě jednostranného projevu vůle nebo jiné právní skutečnosti přestat být vlastníkem věci. Jediná možná forma takového projevu však byla zakotvena v institutu vzdání se vlastnického práva (§ 132 občanského zákoníku). Proto však, aby na základě jednostranného právního úkonu skutečně došlo k zániku vlastnického práva, musely být splněny podmínky dané ustanovením jeho odstavce 2. Nesplněním zákonných podmínek projev vůle učiněný za této právní úpravy nemohl nabýt právní relevance ani poté, co nabyla účinnosti právní úprava jiná.