I.ÚS 722/04 (K povinnosti soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo)
Z odôvodnenia
Ústavní soud shledal, že obecné soudy tento princip v posuzované věci nedodržely. Jejich pozornost se koncentrovala na zjišťování skutkových okolností vyvolávajících neplatnost zástavní smlouvy v důsledku namítaných vad, aniž by vzaly v potaz, že posuzování platnosti, resp. neplatnosti právního úkonu má smysl pouze u takového právního úkonu, který vznikl. V řízení před krajským soudem byly konstatovány takové skutečnosti, které jsou - ve světle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ve věci sp. zn.
22 Cdo 114/1999, publikovaný pod Rc 17/2001) - výraznou měrou způsobilé ovlivnit posouzení, zda zástavní smlouva byla uzavřena. Především nebylo dostatečně objasněno postavení smluvních stran, která z nich byla oferentem a která z nich oblátem, a na tomto základě nebylo zjištěno (byť bylo prokázáno, že smluvní strany neuzavíraly smlouvu ve stejném čase a na stejném místě), zda akceptační projev vůle nabyl účinnosti vůči nepřítomnému navrhovateli. Ve smyslu závěrů konstantní judikatury je přijetí návrhu vůči nepřítomnému navrhovateli účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly s těmito skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, nenaplnily požadavky spravedlivého procesu.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies