I.ÚS 394/04 (Právo novináře nezveřejnit svůj zdroj informací orgánům činným v trestním řízení)

Ústavní soud dovozuje, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly základní pravidla stanovená pro ochranu novinářských zdrojů informací (srov. např. princip č. 3 přílohy k doporučení výboru ministrů č. 7, které sice nemá povahu závaznou, leč je důležitým vodítkem interpretace práva novináře na ochranu zdroje informací a jeho omezení). Postup těchto orgánů nebyl v souladu ani s čl. 17 odst. 4 Listiny základných práv a svobod a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nezbytnost zásahu do práva na svobodu projevu - jak již bylo uvedeno - musí být (jako výjimka principu) vykládána restriktivně, a nikoli naopak. Z obsahu spisu plyne, že orgány činné v trestním řízení buď vůbec (policie), či nedostatečně (státní zastupitelství) zvažovaly důvody vedoucí stěžovatele k tomu, že totožnost svého zdroje odmítl prozradit, ačkoliv stěžovatelovy konkrétní údaje, důsledně vzato, tuto totožnost - byť nikoli jmenovitě - odhalovaly. Uvedené orgány tedy měly - se zřetelem na podrobnosti stěžovatelových informací - alternativní možnost stěžovatelův zdroj samy identifikovat. V této souvislosti nelze přehlédnout, jak stěžovatel právem namítl, že prozradí-li novinář svůj zdroj - přes slib, že tak neučiní - ohrožuje tím vlastní novinářskou práci zejména v oblasti tzv. investigativní žurnalistiky, jež je při seriozním přístupu novináře společensky cenná a přínosná. Je však samozřejmé, že tento závěr neznamená, že by byly vyloučeny případy, kdy je novinář zdroj své informace povinen prozradit.