II.ÚS 593/02 (K hodnocení důkazů v trestním řízení)
Z odôvodnenia
Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích spoluobžalovaných, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis pachatele apod. je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu a jeho obhájkyni podílet se na dokazování, klást otázky spoluobžalovaným a svědkům a vyjadřovat se k jejich výpovědím. Bylo tudíž respektováno ústavní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.".