II.ÚS 317/04 (Možnost vzít obviněného do vazby podle § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu)

Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby či jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu (sp. zn. II. ÚS 138/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 44) a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 18/96, sp. zn. III. ÚS 188/99, tamtéž, svazek 6, nález č. 88; svazek 16, nález č. 156), a nikoliv převážně povahu preventivní a vůbec povahu satisfakční či represivní. Vzhledem k tomu, že z předmětného zákonného ustanovení vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, není z hlediska shora uvedených ústavněprávních zásad možné tyto hranice překračovat. Pokud k takovému překročení dojde, dojde tím k porušení základního práva obviněného podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tak jak se to stalo v posuzovaném případě.