IV.ÚS 92/03 (Povinnost soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat dovolání)
Z odôvodnenia
Protože, jak konstatuje v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, bylo třeba věc posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2000, vztahovalo se na danou věc ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zakládající, a to bez dalšího, přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu. Jde tedy o případ zcela odlišný od těch, kdy přípustnost dovolání je vázána stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. Záleželo-li tedy podání dovolání výlučně na rozhodnutí účastníka, bylo povinností krajského soudu o této "přípustnosti dovolání bez dalšího" jej poučit, neboť tím, že tak neučinil, porušil již krajský soud základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Skutečnost, že tato poučovací povinnost byla výslovně zakotvena teprve v ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., ve znění příslušné novely, a s jejím nedodržením bylo spojeno prodloužení běhu dovolací lhůty, je z pohledu již konstatovaných závěrů irelevantní, neboť novelou občanského soudního řádu bylo tímto zařazeno ustanovení, jehož dřívější znění ustanovení § 240 o. s. ř. nemohlo v ústavněprávní rovině již nadále obstát.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies