I.ÚS 145/01 (Státní občanství jako podmínka pro uplatnění restitučního nároku)

Jestliže zákonodárce stanovil vložením nového odstavce 3 do § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., další podmínku (tj. nepřetržitost trvání nabytého státního občanství do 1. ledna 1990), v žádném případě se nemohla týkat těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního znění citovaného zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující podmínky, a to i když o jejich nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. (jímž byl zákon č. 243/1992 Sb. novelizován) ještě rozhodnuto. Takovýto postup státu by nebyl přípustnou nepravou zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do nabytých práv, a to konkrétně do práva domoci se uplatnění restitučního nároku u toho, kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by se proto o případ pravé zpětné působnosti, která je v rozporu s principy právního státu. Pokud tedy zesnulý v době uplatnění svého nároku stanovené podmínky splňoval, vzniklo mu z hlediska hmotného práva subjektivní právo na uspokojení jeho restitučního nároku. Žádné dodatečně stanovené podmínky se ho již, s ohledem na princip právního státu a z něj plynoucí princip právní jistoty, nemohly dotknout či dokonce jeho pozici dodatečně zhoršit. Tento princip musí proto Česká republika a její orgány respektovat, pokud se rozhodla přikročit k provedení restitucí na základě zákona.