Pl.ÚS 33/01 (Povinnost poplatníka daně z příjmů doložit rozdíly cen - retroaktivita)

Protože z ústavněprávního hlediska nemůže být rozhodnutí
zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní
úpravy věcí nahodilou nebo věcí libovůle, ale je věcí zvažování
v kolizi stojících ústavněprávních principů, Ústavní soud
zvažoval, zda jsou dány podmínky pro připuštění výjimky
z principu zákazu pravé retroaktivity, jež by umožnila ústavní
akceptovatelnost této právní normy. Koncepce daňové politiky je
věcí státu, který určuje, jaké bude daňové zatížení poplatníka
konkrétní daně a jak upraví jeho povinnosti v souvislosti
s ověřením správného vyměření daně. Zákon o daních z příjmů ve
svém původním znění z roku 1992 zakotvil použití cen obvyklých na
trhu v případě, že se od nich ceny sjednané liší a rozdíl není
uspokojivě doložen, s tím, že tento postup se použije vždy,
jde-li o personální nebo ekonomické propojení stejných právnických
nebo fyzických osob. Zákonem č. 259/1994 Sb., účinným od 1. 1.
1995, byla do zákona o daních z příjmů zakotvena povinnost
uspokojivě doložit rozdíl cen, sjednaných mezi ekonomicky nebo
personálně spojenými osobami, od cen sjednaných mezi nezávislými
osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných
podmínek. Touto novelou došlo k zúžení povinností daňového
poplatníka, který měl napříště dbát o uspokojivé doložení rozdílu
cen jen v některých, zákonem předvídaných, právních vztazích, a za
případné nesplnění této povinnosti nesl důsledky ve formě úpravy
základu daně ze strany správce daně. Zákonem č. 316/1996 Sb.,
účinným od 1. 1. 1997, bylo stanoveno, co se považuje za cenu
sjednanou mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích
při stanovení výše úroků u půjček, čímž nedošlo k rozšíření okruhu
zákonu podrobených právních vztahů. Daňový poplatník tak do
přijetí novely zákonem č. 210/1997 Sb. mohl důvodně spoléhat na
to, že při vytváření právních vztahů bude muset jen u některých
z nich dokládat správci daně cenový rozdíl a nést následky, pokud
tak neučiní, zatímco u jiných právních vztahů ho tato povinnost
stíhat nebude. Ústavní soud se proto domnívá, že daný případ je
případem oprávněné důvěry daňového poplatníka v právo, neboť podle
právní situace v době, na kterou se retroaktivní norma vztahuje,
daňový poplatník nemohl předpokládat závadnost svého chování
a nemohl počítat s možností retroaktivní změny. Přestože se ve
společenských vztazích začaly projevovat signály, jež nasvědčovaly
nutnosti nové právní úpravy, která je předmětem projednávané věci,
pak zákonodárce v podmínkách demokratického státu neučinil nic pro
to, aby nepříznivým účinkům zamezil dříve, tedy úpravou pro
futuro. V daném případě tedy nejsou dány podmínky pro akceptaci
výjimky ze zákazu pravé retroaktivity a ústavní rozpor nelze
překlenout ani výkladem.