II.ÚS 213/2000 (Dokazování v trestním právu - zásada zákazu reformationis in peius v trestním řízení po podání odporu)
Z odôvodnenia
Vzhledem k tomu, že obžalovaný je ústřední postavou celého
trestního stíhání, jsou podmínky pro možnost konání hlavního
líčení v jeho nepřítomnosti zvlášť vymezeny. Hlavní líčení se má
konat zásadně v jeho přítomnosti, neboť jako procesní strana má
důležitá práva, která lze v plném rozsahu uplatnit právě při něm.
Z uvedeného pravidla je proto možné vybočit jen zcela výjimečně.
Z nařízeného hlavního líčení, v němž se soud prvního stupně
rozhodl jednat v nepřítomnosti stěžovatele, se omluvila pouze
právní zástupkyně stěžovatele, kdežto stěžovatel za daných
okolností pouze trval na svém právu na pomoc obhájce vyplývajícím
z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, neboť se nehodlal hlavního líčení účastnit
bez přítomnosti svého obhájce. Postup soudu prvního stupně, který
rozhodoval v nepřítomnosti stěžovatele, přestože ten sám překážku
účasti na hlavním líčení nezpůsobil, a svou nepřítomnost zdůvodnil
potřebou přítomnosti obhájce na hlavním líčení, vyvolává
u Ústavního soudu vážné pochybnosti o jeho souladu se standardy
trestního řízení zaručenými Úmluvou.