I.ÚS 553/2000 (K účelu a smyslu restitučních zákonů)
Z odôvodnenia
Různé nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů,
které rozhodovaly v daném případě v období dvou totalitních
režimů, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat
v neprospěch stěžovatelů. Ke splnění účelu a cíle restitucí je
nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze
speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy
o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem
stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo.
Je proto nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého
jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových
okolnostech. Pro řešení tohoto případu nelze přehlédnout
ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona, jež bylo do uvedeného zákona
vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových
křivd způsobených holocaustem. Podle citovaného ustanovení je
oprávněnou osobou státní občan České republiky, který pozbyl
majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září
1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946
Sb., avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla
podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla
být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených
mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové
válce.