I.ÚS 369/2000 (Rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby)

Ústavní soud respektuje své dřívější rozhodnutí (nález
Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 308/97, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení pod č. 63, svazek 11, ročník 1998, II. díl), ve
kterém zaujal mj. stanovisko, že obhajoba je dovršena teprve
tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění obhájcům, přičemž
pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty,
ty - z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy
proběhnou vůči všem procesně oprávněným, včetně obviněného
samotného. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval také
problematikou tzv. blanketního opravného prostředku - pouze s tím
rozdílem, že se jednalo o jeho pozdní odůvodnění - a konstatoval,
že je věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si
sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by
v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co
v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl. Nelze tedy
opomíjet tvrzení účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě, že
soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy
zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno. Tato
argumentace však není přijatelná tehdy, jestliže stěžovatel učinil
vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti
k dispozici (tím, že mu jej včas doručil), obzvláště tehdy,
jestliže zákonná lhůta k podání stížnosti v době doručení jejího
odůvodnění ještě neuplynula, a jak obviněný, tak i jeho obhájce
tudíž měli mít možnost vykonat svá nesporná procesní práva ve
smyslu ust. § 33 a 35 ve spojitosti s ust. §§ 141-143 trestního
řádu.