IV.ÚS 382/2000 (Pojem "tíseň" dle zákona č.229/1991 Sb., úprava vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, restituce)

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi myšlenkově navazuje na
nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se
dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny
postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách
má být alespoň částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů
Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Restituční
případy ve své většině představují skutkově značně komplikované
kauzy. Proto možnost posouzení oprávněnosti restitučního nároku
podle zák. č 403/1990 Sb. a 87/1991 Sb. minimálně dvěma soudními
instancemi je diametrálně odlišná od restitucí podle zákona
o půdě, kdy soud je povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu
pouze z hlediska zákonnosti. V takové situaci se skupina
oprávněných osob uplatňujících nároky na zmírnění majetkových
křivd podle zákona o půdě může oprávněně cítit diskriminovanou ve
své šanci domoci se práva. Vzhledem k tomu, že v ČR dosud nebyl
zřízen Nejvyšší správní soud předpokládaný Ústavou, musí Ústavní
soud provádět ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním
soudnictví, tj. také restituční nároky podle zákona o půdě,
nápravu právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu.
Proto je namístě, aby Ústavní soud byl při posuzování takových
kauz důraznější, byť se i nadále nepovažuje za další (odvolací)
instanci. Nynější regulace správního soudnictví totiž nepřipouští
jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní
stížnost (narozdíl od ostatních restitučních záležitostí, v nichž
je zajištěno jejich víceinstanční projednání v soudním řízení).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem musí soudy přezkoumávající
rozhodnutí správních orgánů ve věcech podle zákona o půdě důsledně
dbát na striktní dodržování jejich poslání vyjádřené v čl. 90
Ústavy. Notorickou podmínkou kladného vyřízení restitučního nároku
podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě existence kupní smlouvy
uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek V tomto smyslu
Ústavní soud opakovaně usměrňoval judikaturu obecných soudů,
zejména lze poukázat na závěry obsažené v nálezu ve věci sp. zn.
IV.ÚS 85/95 (nález č. 58, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4.,
Praha 1996, str. 87), např. na zjištění, že za stav tísně je třeba
považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně
nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je
omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence
právního a demokratického státu; o takový stav nejde proto pouze
v případě, kdy projev vůle v žádném směru a mimo jakoukoli
pochybnost nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, ale je
adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej
učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném období (viz též
nález ve věci sp. zn. I. ÚS 349/97, nález č. 113, Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 15., Praha 2000, str. 99). Z tohoto důvodu je
třeba hodnotit kupní smlouvu jako úkon vyjadřující dispozici
s vlastnictvím, avšak posouzení nemůže ponechat stranou odpověď na
otázku, zda by k uzavření kupní smlouvy došlo bez ohledu na
tehdejší sociální a ekonomické poměry. Jestliže soud a pozemkový
úřad tyto skutečnosti náležitě nereflektovaly, zasáhly do
základního práva stěžovatelů domoci se právními prostředky nápravy
minulých majetkových křivd a tím vybočily z mezí ústavnosti.