IV.ÚS 22/01 (Střet práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Dočasné užívání pozemku.)

Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku
stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen
dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném
způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou
stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka
pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. V případě, že
stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku,
které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ
dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též
občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí
ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému
jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo
podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Při
porovnávání obou kolidujících práv, totiž práva vlastníka pozemku
a vlastníka ke stavbě, nelze proto odhlédnout od uvedené úzké
souvislosti práva vlastníka ke stavbě s obligačním právem. V tomto
směru lze tedy obecným soudům stěží co vytknout, přesto však za
závažnou, a to až do ústavně právní roviny věc posunující,
skutečnost, lze považovat to, že tyto soudy se vůbec nevypořádaly
s tvrzením stěžovatelů, že postup vedlejších účastníků je projevem
šikany, tj. jde o výkon práva činěný nikoli za účelem dosažení
určitého, např. ekonomického, cíle, nýbrž úmyslně (tzv. dolus
coloratus), za účelem jejich poškození. Jako zásada odvozená
z principu abstrakce zde platí, že rozpor s dobrými mravy na
straně věcně právního úkonu musí být zkoumán samostatně od úkonu,
který má určitý obligačně právní podtext. Jestliže tedy obecné
soudy se vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatelů, že výkon jejich
práv je v rozporu s ustanovením § 3 občanského zákoníku, tedy
v rozporu s dobrými mravy, upřely tím stěžovatelům právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.