III.ÚS 617/2000 (Opomenuté důkazy - k řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení)

Jestliže obecný soud provedené důkazy (některé z nich)
pokládá (zřejmě) za nevěrohodné, je na něm, aby tento svůj závěr
natolik zdůvodnil, aby bylo zřejmé, jaké skutkově prokázané
okolnosti ve vztahu k podané výpovědi jejich věrohodnost snižují,
příp. ji odnímají vůbec; odkaz na pouhou možnost nevěrohodnosti
(ovlivněním svědkova vztahu k věci či osobě) je nedostatečný.
I provedený důkaz, vyhodnocený později jako důkaz nevěrohodný, je
totiž součástí důkazního řetězce, a jako takový dotváří důkazní
situaci a podléhá všem pravidlům vyplývajícím ze zásad volného
hodnocení důkazů.
Obecná, povahou věci daná nerovnost mezi žalobcem (státním
zastupitelstvím a jemu podřízeného aparátu) a jím stíhaným
(obviněným, obžalovaným) je zákonem zmírněn, a zejména v řízení
před obecnými soudy vyvažována jednak jejich procesní rovností
jako na řízení účastných stran (čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod), jednak také dalšími ústavně zaručenými kautelami.
Sem spadá nejen právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod), z něhož mimo jiné vyplývá povinnost
obecných soudů podstatnými námitkami obhajoby se zabývat a své
stanovisko k nim v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit (§ 125 al.
2 tr. ř.), ale také presumpce neviny (čl. 46 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř.) sledující záměr
dosíci při rozhodování o trestných činech lidsky dosažitelné
jistoty, že inkriminovaný skutek (jednání, opomenutí), který jinak
ve všech složkách naplňuje znaky trestného činu, spáchal
obžalovaný; důkazní nouzi nebo jen mezery ve skutkovém základu
věci, ať již vznikly z jakéhokoli důvodu, nelze proto přičítat na
vrub obžalovaného (§ 226a, c tr. ř.), stejně jako v ústavně
souladném řízení nelze opomenutím některých z provedených důkazů
vzít za prokázánu skutkovou verzi, která v opomenutých a tedy
v nevyhodnocených důkazech nemá opory.