II.ÚS 436/01 (Návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.)

Ústavní soudse nemohl ztotožnit se závěrem stěžovatelky, že právě vyloučení odvolání podle § 202 odst. 2 o.s.ř. bylo příčinou jejího neúspěchu ve sporu a že bylo rozhodnuto jednostranně bez provedení dokazování, a to volnou úvahou. Obecný soud se při svém rozhodování řídil jinými ohledy, provedl dokazování a o nepřípustnosti odvolání stěžovatelku pouze poučil, což není důvod pro zrušení takového rozhodnutí pro porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka tak ani přímo postižena nebyla, neboť sama odvolání nepodala a odvolací soud řízení ve věci jejího odvolání nezastavil, čímž by nepochybně mohlo být zasaženo do jí tvrzeného základního práva na odvolání podle čl. 6 Úmluvy. V takovém případě by bylo nutno rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat právě z hlediska výluky odvolání v tzv. bagatelních záležitostech, když ochrana základních práv a svobod je v kompetenci i obecných soudů podle čl. 4 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. V projednávané věci však těžiště soudního rozhodnutí spočívalo v jiných okolnostech a nebylo bezprostředně založeno na aplikaci § 202 odst. 2 o.s.ř., takže zde nebyly naplněny podmínky § 74 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud se proto ústavností § 202 odst. 2 o.s.ř. nemohl meritorně zabývat. Pro úplnost je třeba dodat, že v čl. 6 Úmluvy nebylo v roce 1950 práva na odvolání (tzv. right on appeal) zakotveno. Stalo se tak až 7. protokolem z roku 1984, v jehož čl. 2 je zakotveno právo na odvolání v trestních věcech, přičemž i zde je možná výjimka v případě méně závažných trestních věcí. V soukromoprávních sporech toto právo upraveno není.