II.ÚS 214/98 (Postavení české republiky po zániku České a Slovenské Federativní republiky, sukcese států a její dopad na vztahy k jednotlivcům)

Česká republika není pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na něhož přecházejí práva a povinnosti státu-předchůdce (ČSFR) v souladu s normami mezinárodního práva o sukcesi státu a v rozsahu, které mezinárodní právo vymezuje. České republice nevyplývá z obecného mezinárodního práva žádná povinnost převzít případné závazky jiného státu, byť svého předchůdce, vůči jednotlivci, jenž nebyl v okamžik sukcese nijak efektivně spjat ani s jeho územím a jehož nárok byl založen na předpisech služební(veřejnoprávní) povahy. Dohoda mezi vládou ČR a vládou SR o přechodu práv a povinností ze skončení služebních poměrů policistů... ze dne 14. 1. 1994, jež byla inkorporována do českého práva, reflektuje v plném rozsahu platné mezinárodní právo, podle něhož ČR ani SR nejsou pokračovateli existence Československa a nepřebírají všechny závazky svého předchůdce. V souladu s doktrínou tzv. nabytých práv respektují tato práva ve vztahu k policistům, kteří mají v okamžiku sukcese úzký faktický vztah k jejich území (mají na něm trvalé bydliště). Nemohou však převzít závazky, jež jiný, zaniklý subjekt mezinárodního práva případně měl k příslušníkům svých ozbrojených bezpečnostních sborů v minulosti, kteří ovšem v okamžiku sukcese nepodléhají jejich vlastní jurisdikci. Pasivní legitimace je předpokladem procesní způsobilosti být účastníkem soudního řízení. Jelikož takovou pasivní legitimací žalovaný (Ministerstvo vnitra ČR) před obecnými soudy nedisponoval, měly tyto soudy řízení v jeho věci zastavit.