I.ÚS 549/2000 (O tzv. opomenutých důkazech)
Z odôvodnenia
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám
spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení
vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy
vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy,
avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví
- "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve
vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami
vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též
i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně
důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady
volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost" (nález sp. zn.
III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies