IV.ÚS 289/2000 (Nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu)
Z odôvodnenia
Osobní svoboda představuje jedno ze základních lidských práv
chráněných Listinou základních práv a svobod i mezinárodními
smlouvami o lidských právech. Podle čl. 8 odst. l Listiny je
osobní svoboda zaručena. Nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než
z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).
Jedním ze zákonných ustanovení, na základě kterého se omezení
osobní svobody připouští je i ustanovení § 116 odst. 2 trestního
řádu, umožňující nařízení pozorování duševního stavu obviněného ve
zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření jeho duševního stavu.
Nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení však právě proto, že
jím dochází k omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv
člověka, je třeba považovat za opatření výjimečné. K použití
tohoto ustanovení je proto třeba přistupovat pouze za přísného
dodržení všech jeho podmínek a tyto vykládat restriktivně, ostatně
v souladu s jednou ze zásad trestního řízení, která vychází
z obecné zásady stanovené čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, totiž zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), promítající
se do ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, a spočívající
v zásadě v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který
zasahuje do základních práv a svobod jen pokud je to nezbytně
nutné.
Súhlas s použitím cookies
Vlastné nastavenie cookies