III.ÚS 150/99 (Ke znárodnění majetku v rozporu s platnými předpisy)

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil (III. ÚS
84/94, III. ÚS 166/95 a další), jedním z principů, představujícím
součást práva na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny)
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně
jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou
právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Tímto
způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve
smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak
porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví nesmí být
zneužito na újmu práv druhých, v daném případě na újmu práva osoby
oprávněné na vydání věci.