Pl.ÚS 22/98 (Právní povaha restituce majetku)

Náprava vlastnických vztahů k nemovitostem jako snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, kterou zákon č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, řeší, je důsledkem společenskopolitických změn po únoru roku 1948; podstata posuzované problematiky spočívá tak na vyjasnění poměru mezi realizací práv (podle uvedeného zákona) oprávněných osob ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnických práv dané ustanoveními občanského zákoníku, přičemž však nelze ztrácet ze zřetele, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem expropriace je veřejný zájem, že právní účinky restituce nastávají výlučně ex tunc a že restituci nelze chápat jako nucené odejmutí vlastnického práva (jímž ratione legis ani být nemůže), v důsledku čehož při restituci (zemědělského a lesního) majetku nejde - co do vlastnického práva k němu - o jeho přechod (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 16/93 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Praha 1994, svazek 1, č. 25), ale o převod založený zpravidla dohodou, nadto schvalovanou správním orgánem (pozemkovým úřadem). I když tedy restituční zákony upravují specifické vztahy, nevyjadřují a nesledují porušování vlastnických práv, ale právě naopak posilují spolehlivost a jistotu vlastnických vztahů především k nemovitostem, zejména jestliže zákon č. 229/1991 Sb. všem na restituci zúčastněným (oprávněným a povinným osobám) dává dostatek možností k ochraně jejich práv.